Tokyo

Unaveně jsem přihlížel světu kolem mě, tunelu městského města, a sledoval jak rychle se mihotá svět kolem mě. Něco se těm lidem muselo nechat. Umí udělat zařízení na to aby si zjednodušili život líp než my. Většina shinigami cestovala tak že běhala všude po svejch za pomocí Shunpa což se jim muselo nechat, bylo sice rychlejší, ale přeci jen tady člověk mohl vypnout. Necestoval jsem v pasažerském vlaku. Byl jsem přímo v kabině strojvedoucího. Normálně by něco takovýho byl docela problém, no ne že by to někomu ve vlaku vadilo. Nikdo ani nevěděl že tady jsem. Strojvedoucí občas mohl cítit jak mu přeběhl mráz po zádech a nebo si všimnout nějakého zvuku když jsem se protáhl a uhodil do boku vlaku. Většinu takových jevů však připsal své představivosti a únavě.
Já si ho moc nevšímal, spíše jsem se soustředil na tunel předemnou a na mihotající se světla kolem, a kdyby dvakrát nevyjekl když jsem si na mé stanici otevřel dveře abych mohl vystoupit ani bych se na něj nepodíval.
Stanice Shibuya... Moje zastávka. Jedna z nejrušnějších částí Tokya. Jak pro lidi tak pro Shinigami. Přeci jen čím více lidí tím více Hollow a tím více i nás. Já sem se ale o těch pár duší a hollow kolem nestaral. Proč taky? Dokud by nějaký z nich nebyl tak hloupý aby mi skočil do cesty nebyl to můj problém. Přeci jen tu bylo dost těch, kterých problém to byl a tak sem jen pokračoval k mému cíly.
Měl jsem pravděpodobně spoždění. Nemohl jsem se vymluvit na MHD která jako vždy bez spoždění, spíše jsem trochu zaspal, 30 minut, tak se z toho stal trochu skluz. Nic ale výjmečného u mě. Což osoba s kterou jsem měl sraz čekala.
Protáhl jsem se a před vstupem do baru jsem se přeměnil na člověka. Mohl jsem vidět dva kolemjdoucí jak zalapali po dechu. Přeci jen jsem se jim zjevil zčista jasna po jejich boku. Já si jich ale nějak nevšímal a po chvíli zmatení a vyměnění si pohledů se opět dali do pohybu. Nakonec to nechali běžet. Lidé se přeci jen nemůžou zjevit jen tak z čista jasna. Že jo? Aspoň budou mít co říct u večeře doma. pomyslel jsem si a představil jsem si jaký jednotvárný a nudný život asi musí mejt.
Uvnitř baru bylo několik lidí a já se podíval zda je tam i Yami.

Meškal. Meškal dlho. Nie že by to bolo prvý krát a neverila som, že posledný. S povzdychom som sa pohodlnejšie oprela do sedacej súpravy za stolom, ktorý som tu zatiaľ obsadila. Bola som vo svojom "fyzickom" tele. Na sebe som mala školskú uniformu, keďže narozdiel od pána dokonalého tam niekto aj musel chodiť, inak by ho vyrazili z domu. 
keď konečne vošiel, akurát som sa chystala zaplatiť a odísť, no našťastie som si ho všimla skôr, než som stihla privolať obsluhu. S povzdychom som sa z polo-stoja zvalila späť do sedačky a len som na neho mávla rukou, aby si ma lepšie všimol.
"Meškáš!" Privítala som ho nahlas tak, aby ma bolo cez celý bar počuť. Mohol si všimnúť, že už v sebe nejaký alkohol mám. Červenala som sa, čo sa mi v triezvom stave nestávalo, nech už sa okolo mňa motal kdejaký chlapec alebo dievča. No alkohol robil svoje. Predsa len, pol hodina, kto tu mal na neho čakať na suchu..

Netrvalo dlouho než jsem si jí všiml. Přeci jen těžko se přehlídla i bez mávání. Místo abych nějak mával, či se snažil nějak neverbálně odpovědět že sem si jí všiml, jsem jen vyrazil směrem k ní.
Na sobě jsem měl jako obvikle smoking, pokud jste mě teda nepřistihli v laborce. Nosil jsem ho jako vždy abych tak nějak zapadl jelikož skoro každý chlap ho tu nosil. Bylo to pohodlný oblečení až na to čištění.
Když mi řekla že jsem pozdě jen jsem kývnul na souhlas. Měla pravdu byl jsem fakt pozdě ale co už. Viděl jsem na ní že už má lehko něco upito. Fakt že nám bylo sotva 18 a fakt že jsme podle lidskejch zákonů nesměli pít ale většinu Shinigami netrápil.
"Zaspal jsem." řekl jsem jen tak mimochodem. Ne že bych se nějak omlouval ani to můj tón nenaznačoval, spíše jsem vysvětloval situaci.
"Tak co máš na srdci?" zeptal jsem se bez toho aniž bych nějak čekal na ni až zahájí nebo než bych zbytečně používal nějaký ten "small talk". Přeci jen to byla ona kdo mě sem pozval. Já bych těžko svolal takovéhle scuknutí. By už muselo být...
Neviděli jsme se už délší dobu. Dá se říct že od akademie. Bylo docela zvláštní slyšet ten telefon. Skoro jsem zapomněl že doma nějaký mám... a stejně tak jsem zapomněl že jsem jí dal kontakt.

Bol to istý čas, čo som niečo povedala. Počkala som, kým sa usadí, ak sa teda usadiť chcel. Mala som na jazyku ostrú poznámku o tom, že zaspal pretože no.. nebolo by to nič príjemné. S týmto tu som mala pomerne zvláštny vzťah. Boli sme.. známy, možno priatelia? rivali? Nepovažovala som ho tak úplne za môjho rivala. Aj keď patril v akadémii k špičke čo sa týkalo voľných súbojov, on nepoznal veci ako česť či nejaká ľútosť. Nejeden mladý shinigami zažil pocit potupenia práve jeho rukami a to bola charakteristická črta, ktorú som ja jednoducho nemala rada. Možno aj pre to som s ním vtedy raz súboj vyhľadala a .. no bola to história. Snažila som sa na neho pozerať v inom svetle, ale bolo to ťažké.
"Vlastne som tu na.. oficiálnej záležitosti.. " Povzdychla som si a len som si z trička vytiahla malú obálku, ktorú som mu podala.
"Podľa toho čo viem, tak to je oficiálna pozvánka. Kapitán dvanástej divízie by ťa rád videl v jeho radách.. a keďže si pomerne ťažká osoba na kontaktovanie.. tak túto úlohu zverili mne." Aj cez to, že som k dvanástke nepatrila. V podstate ma o to poprosil môj dôstojník, ktorý tam mal nejakých známych a tak ďalej.. a tak ďalej. 
"Zatiaľ k nikomu nepatríš.. že? Tak to prijmi a ušetri nám obom starosti prosím.." Povzdychla som si. Aj keď oficiálne týmto moja misia skončila. Nechcela som byť ten, kto by ho mal o niečom takomto presviedčať.

"Chytré od něj..." řekl jsem a uznal za pravdu... přeci jen na mém stole se válelo už několik podobných obálek z nihž otevřená byla jen jedna. Zbytek jsem si dokázal představit co je uvnitř. Nečekal jsem že využíjí ji k tomu aby na mě vyvinula nátlak. Kdybych to věděl asi bych sem nepřišel.
"Nepochybuju o tom že by chtěl." řekl jsem při pohledu na obálku. Věděl jsem o dvanásté divizi. Věděl jsem o ní docela dobře. Upřímně to na můj vkus byla skupinka upjatých pošuků snažící se hrát na vědu. Nikdy jsem se moc nechtěl připojovat k nějakým divizím. Přeci jen sem chtěl po Akademii dělat nějak svoje. Nebyl jsem člověk který by nějak si liboval v autoritách a bylo jen pár lidí od kterých bych si chtěl přijmat rozkazy. Proto jsem si říkal že ušetřím nám oboum starosti, jak kapitánovi tak i mě, a nebudu se nikam hlásit.
Povzdechl jsem si poškrábal se na hlavě a rozhodil tak můj už tak rozcuchaný učes. Očividně sem z toho nebyl nějak zvlášť na koni.
"Ah... tak trochu jsem doufal v souboj..." mírně jsem si povzdechl a podíval jsem se obálku. Nakonec sem si ji se skřípáním zubů vzal. Přesvědčit se abych ji otevřel pravděpodobně bude pěknou řádku dní trvat. Odpovědět jakbysmet.
Docela jsem se uchcechtl když jsem si představil že ji maji zafixovanou s mojí osobou. Pravděpodobně to pro členku "váženého klanu" byla lehce ujma na reputaci se dát to křížku s někým jako jsme já. Měl jsem přeci jen docela zvláštní pověst v Shinigami komunitě. Otec co zanevřel na Shinigami život tomu zrovna dvakrát taky nepomohl.
"Co si o tom myslíš ty. Mám?" zeptal jsem se z ničeho nic. Tak trochu mě zajímalo co si o tom myslí ona a kdo ví. Čas od času jsem měl takovýhle pochody že jsem se rozhodl na základě blbosti se do něčeho takovýho pustit.

Podvihla som jedno obočie. Musela som.. sa v duhu celkom pousmiať. Ani nie tak na jeho poznámku o tom, že to bolo od kapitána dvanástky chytré, ani od toho, že mal tento človek neuveriteľné ego. Skôr ma pobavil ten fakt o "súboji".
"A prečo by si znova chcel dostať na prdel?" Spýtala som sa ho. Watabe mohol vedieť, že zo mňa hovorí tak trocha alkohol. Normálne som bola o dosť odmeranejšia a hlavne slušnejšia. No čo už. Watabe ma s tým jeho egom neuveriteľne hneval. Už len s tým, že nepochyboval  o tom, že by ho niekto chcel. Nebol zlý, ale na kapitána dvanástej divízie sa ani zďaleka neďahal. Pokrčila som ramenom.
"Pre mňa za mňa.. ale ešte chvíľu takto trucuj.. a zoberú či zlomia tvoje zanpakuto." Oboznámila som mu. Možno si to neuvedomoval, no tieto veci brali Shinigami celkom vážne. Shinigami ako taký nemali radi, keď tu existoval aj potenciál k tomu, aby sa im niekto mohol postaviť.. a pre to to zväčša bolo s nimi alebo proti nim, žiadna stredná cesta. Ostatne aj pre to pred nejakým časom prebehla vojna s Quincy.. aspoň taký som na ňu mala názor ja.

"Nepochybně bych dostal..." řekl jsem a kývl. Byl jsem v situaci ve které byl balíček karet namíchán v moji nevýhodu. A o to sladší bude chvíle kdy zvítězím.
"Pamutuj ale na to že pokaždý co tu tvoji hračku uvidím akci si krátíš dny své dominance. Dříve či později přijdu na to jak ji porazit."řekl jsem sebejistě. Raději bych spoléhal na to dříve ovšem realista ve mě křičel že to bude spíše to později. Přeci jen kdybych vymyslel věc která dokáže potlačit efekty zanpakuto, co by to ze mně dělalo?
Když začala tím že by mi mohli zebrat Zanpakuto a či ji aji zlomit jen jsem mávl rukou.
"Furt mám své Kido a hlavu."řekl jsem jí se smíchem. Ne že by mi nějak vadila její výhružka. Byl jsem si vědom toho co se tu stalo s někým kdo by nějak odporoval a i když se ke mě jejich výhružky zatím nedostali, pokud tedy nějaké byli, nějak jsem je nesledoval.
Benihime by se určitě nelíbilo kdyby věděla že o ní takhle mluvím. Že prakticky říkám že mi je jedno ať si ju třeba zlomí no tak nějak jsem věděl že by to byl problém pokud by se tak stalo. Přeci jen by mě chvíli trvalo než bych získal novou a musel bych na to vynaložit hodně úsilí. Úsilí které by se raději hodilo k jiným věcem. Kdo ví jak bych reagoval kdyby mi bylo přiložené tohle ultimátum. To že to však ti lidi z dvanácté zatím neudělali znamenalo ale jediné. Chtějí abych šel dobrovolně než aby mě k nečemu nutili. Přeci jen jim musí být 100% jasné že kdybych do něčeho byl nucen postrádal bych onu inspiraci.
Když jsem si uvědomil tenhle fakt lehce jsem se usmál. Možná přeci jen bude stát poznat nějakýho toho starýho páprdu kterej se mě snaží tak pracně získat. Povzdechl jsem si předtím než jsem začal mluvit.
"Fajn." řekl jsem nakonec prostě. Plánoval jsem tam jít a aspoň si vyslechnout jejich nabídku. Kdyby se mi to nějak nelíbilo přidal bych se k nějaké pofidérní divizi, třeba čtvrté či tak, a prostě jen dělal svou práci a ve volných chvílích se soustředil na to co je důležité. Nikdy jsem neměl moc velký ambice.
Otevření obálky jsem si ale nechal napotom. Možná jsem chtěl nechat ve vzduchu tu otázku zda jí nelžu a skutečně se chystám onu obálku přečíst.
Ze zvědavosti jsem se potom zeptal.
"Kam si to vůbec dopracovala ty?" zeptal jsem se. Tak nějak jsem tušil že to bude 6tá divize ale nevěděl jsem jak vysoko se vlastně dostala. Mě osobně na tom nezáleželo ale přeci jen kdyby byla už na nějaké důležité pozici hodilo by se to kdybych něco potřeboval.

Prevrátila som očami. Pre čo som sa s ním vlastne ešte vôbec rozprávala? V podstate som vybavila to, čo som chcela vybaviť. Nie že by som mala nejaký ďalší príkaz tu ostávať. Škaredo som sa na Watabeho pozrela aj keď v podstate naznačil, že by ho strata Zanpakuto vôbec nezaskočila. "Existujú bariéry, ktoré neprekonáš svojou hlavou a Kido.." Odvetila som mu na to. Predsa len, nevedela som ako on, ale ja som už shinigamiho na úrovni kapitána bojovať videla.. a že bol každý z nich úplne odlišný a iný.. ako keby boli bohovia medzi bohmi. Z môjho zamyslenia o kapitánoch ma dostala až jeho ďalšia otázka. Prekvapilo ma, že ho to až tak zaujímalo. Pravda bola taká, že som sa za tých pár týždňov nikam nedostala. Mala som síce dobré výsledky, ale dôstojníci už dávno boli rozradený a svoje miesta si strážili dobre.. a navyše som nebola ambiciózny človek, čo sa týkalo postavenia. Nevidela som v ponáhľaní sa za hodnosťami až taký zmysel.
"Kam myslíš že som sa dopracovala?" Spýtala som sa ho s ľahkým úsmevom. Toto ma celkom zaujímalo... vedieť, čo si o mne niekto ako on s tou jeho hlavou myslí. Možno ma už naozaj typoval na dôstojníka, kto vie. No sotva som moje slová dopovedala a medzi nás priletel čierny motýľ, ktorý bol výtvorom shinigami a spôsobom, akým sme sa vedeli dorozumievať medzi sebou. Jednalo sa skôr o jednosmernú komunikáciu. 
"Bola vám udelená misia. Vo vašej blízkosti sme zaznamenali zvýšené neidentifikovateľné reiatsu a tím ktorí sme tam zaslali, sa nám prestal ozývať. Pravdepodobne výpadok týchto com-motýľov. Stále sú to prototypy.. sakra.. no, zistite čo sa stalo, za žiadnu cenu sa nepúšťajte do konfliktu." Ozvalo sa z motýľa, no nikto sa za ním neotočil. Mohli ho počuť len Shinigami, teda ja a Watabe.
"Rozumiem." Odvetila som, na čo len motýľ ostal poletovať na mieste a čakal, kým sa vydám na cestu.
"Pridáš sa?" Spýtala som sa Watabeho. Možno by konečne mohol začať robiť prácu, pre ktorú sa.. ako to povedať, narodil.

Lehce jsem se usmál na Yami a řekl.
"Den kdy v tohle začnu věřit bude den kdy pověsím tohle všechno na hřebík." řekl jsem prostě. To že její názor byl na to právě takovýhle značilo jen to že prostě ona měla hrozně úzký pohled na svět. To že to ještě doteď nikdo neudělal neznamenalo že to je nemožné, ale znamenalo to že já budu první. Bylo to docela jednoduché když se nad tím jeden zamyslel.
Čas od času jsem měl rád hádanky a tak jsem její otázku i takovým směrem vzal. Byl jsem člověk co žil v okamžiku, co se upínal na nějaké věci jen velmi zřídka. Yami mohla vidět jak jsem se na ni otočil, prohlídl si ji a zvážil všechny věci v potaz. Jak už bylo zvykem jsem uvažoval nahlas.
"No jelikož tě posílají za mnou s touhle misí... Buď to svědčí od tvé nadbytečnosti a nebo o mé důležitosti. A jelikož nepovažuji moji maličkost za nějak důležitou... Pravděpodobně ne moc daleko." zakončil jsem svůj monolog po chvíli
Když doletěl motýl jen jsem protočil očima. Schůzka byla u konce. Aspoň jsem teda myslel. Když se mě zeptala jestli chci jít s ní zamyslel jsem se, uchechtl se a hraným tónem předstírajíc zájem sem řekl.
"Ale ale ale... Že bych přeci jen do toho šel? Moc se mi nechce, ale ze známostí ti dám šanci." řekl jsem, vytáhl jsem z kapsy kostku a řekl.
"Pokud padne šestka." řekl jsem jelikož šance byli proti ní docela vysoké a tak jsem hodlal vsadit na 5/6 šanci že nebudu muset nikam jít. Hence...
"Tsk." protlačil jsem skrze zuby při pohledu na šest černých teček které se na mě koukali. Poté jsem zavřel oči, soustředil se a po chvíli jsem už byl v "našem světě". Po boku jsem měl svoji katanu s červenou tsubou a mašlí podobné barvy omotané kolem ní. Jinak jsem měl prostý Shinigami plášť bez znaku nějaké divize.
"Fajn..."

Zhlboka som si povzdychla. Nevedela som ho príliš prečítať. Samozrejme som mala o ňom nie príliš dobrý názor ale.. možno existoval dôvod, pre čo sa vždy k ostatným správal ako debil. Teda, mne to neprišlo ako pekná odpoveď z jeho strany. Mohol proste povedať nie. Nemusel k tomu pridať toľko soli. Len som trocha zaškrípala zubami a sama som sa postavila. Teda už skôr moje "shinigami" ja. "Tak teda poďme." Navrhla som a nechala som, nech nás motýľ vedie tam, kam sme mali v pláne ísť.

Cesta bola pomerne tichá a hlavne rýchla. Naozaj to nebolo až tak ďaleko. Keby že sa jedná o niečo so značne "silným" reiatsu, pravdepodobne by sme to obaja zacítili v tom bare. No teraz? Problém bol len v tom, že som nevedela, čo presne hľadám. Držala som sa pre to hlavne vo vzduchu, až kým motýľ nezatočil smerom do na kraj Tokya, kde sa nachádzal starý a opustený chrám, venovaný kto vie akému bohu. Postavila som sa na bránu chrbámu, čupla som si a začala som sa rozhliadať po okolí.
"Vidíš niečo? Cítiš?" Spýtala som sa ho tak neurčito. Sama som necítila nič "zvláštne" a ani žiadne reiatsu, ktoré by malo patriť hollow. Watabe bol však niečo schopnejší než ja vo veciach o Reiatsu a sám mohol zacítiť niečo.. no niečo, čo nikdy necítil, uprostred chrámu. Bolo to Reiatsu no nepatrilo ničomu, čo by doteraz stretol. Ak sa rozhodol preskúmať toto miesto, pochopiteľne som ho následovala.

Uprostred opusteného chrámu, vo vnútri budovy, sa nachádzala podivná "trhlina" vo vzduchu. Mala sýtu červenú farbu no nepôsobila príliš nebezpečne, skôr tajomne. Jediné čo hovorilo o tom, aby sme si dávali pozor, bolo niekoľko litrov krvi rozstriekaných po celom interiéru budovy. Navyše tu boli cítiť stopy reiatsu, ktoré pred tým patrili Shinigami.